Provizorní online poznámky z cest – bez jazykové a webové korektury (klávesnice funguje čuť čuť, nové baterky v Kirgistánu leží na pultě johoho…)

Nefunguje vkládání fotografií – tedy jen texty

 

Den dvacátý pátý (29. 7. 2017)

Čeká nás cca 430 km směr Biškek za mětečko Toptogul. Vracíme se cestou, kterou už jsme jeli. Cesta z Oše vede zpočátku městečky a vesnicemi s docela hustým provozem. V úmorném vedru, které umocňují výfukové zplodiny kouřících nákladních i´osobních aut se probíjíme kolonami. Zastavuji u kluka na oslíku, ptám se, jestli jej mohu nafotit. Přikyvuje, pouštím krátké video, pohladím osla, podám klukovi ruku až se rozjedu a vidím ho mizet ve zpětném zrcátku si uvědomuji, že říkal: „Děngi“ Sakra, to se nedělá, měl jsem zaplatit, to se mi vrátí! Dušuji se, že až potkám dalšího kluka s oslíkem, jen tak mu strčím do ruky peníz a řeknu, že to je za kamaráda. Jenže s oslíky a kluky se už pytel cestou neroztrhl. Konečně stoupáme z nížiny do hor. I tady ale Stelvio ukazuje 39 Celsia. Blížíme se k obrovské přehradě…, kterou musíme objet. Zvedá se vítr, který metá po silnici kamení a písek z kopců, nad kterými se ze všech stran stahují zlověstná mračna. Pálíme to, co se dá, naštěstí se zde nikomu nechtělo kymácet ve vichru s radarem, Před městem Toktogul ve stoupání do kopce Katka říká: „Plave mi motorka, asi přední kolo.“ Zastavujeme, v zadním vzduch fuč. Zkouším jej dofouknout, jestli nedojedem těch pár kilometrů. Vůbec nic. Vercajfg auf, kolo dolů, duši ven, utržený ventil. Montuji novou duši koupenou v Oši. Nacvičeno! Za 20 minut odjíždíme. Přejířdíme Toktogul, přemýšlím, jestli nemáme dotankovat. Dobrá, ráno. Vyjíždíme z města přede mnou bílé auto za zatáčkou jak jinak, než policejní s radarem. Odstaveni všichni, slyším, jak se baví s Kirgizem o nějakých 2 000 somonech, docela se mi po předchozí zkušenosti ulevilo. Jdeme k policejnímu autu, Kirgiz mu dává 1 000 a odchází. Po mně chce bez zápisu 2 litry. Ještě blekotám, že před chvíli jsme měli defekt a ukazuji mu zmazané ruce, což zabralo a snižuje na 1 500. OK. Odjíždíme lehčí cca o naše pětikilo. Nacházíme hotel, večeři, jen motorky musíme nad hotel dostat přes překážkovou dráhu. Naštěstí stojí před pokojem, bez úhony.  

Den dvacátý šestý (30. 7. 2017)

Ptáme se na benziny po směru, informace se různí a tak se vracíme cca 30 km zpět. Cesta do hor se od Toktogulu vlní kolem řeky, kde u cesty je možno koupit čerstvé ryby, med a další, výše pak už stojí jurty a prodávají kymis apod. Snad 80 km je tady omezena rychlost na 60.  Vycvičeni včerejškem, chlapcům radaristům policejním zvesela máváme. A kde není stín a je daleko vidět ukrajujeme cestu rychleji. Za horizontem radar, ubírám snad na 50, policajt hvízdne, ruka zvednutá, zastavíme za nimi cca 100 m, ale mávne, jeďte. Asi byl nejdříve chytřejší než radar.  Stoupáme do hor, přejíždíme sedlo a opět klesáme do údolí k rozcestí Biškek, Saritaš, OŠ. Ještě jedno sedlo ve výšce 3 600 a míříme do Biškeku ke známým, se kterými jsme se seznámili první den v Kyrgystánu. Chvíli nám trvá najít dům. Na grilu maso, sprcha a hygiena na dvorku, v noci neskutečné horko.

Den dvacátý sedmý (31. 7. 2017)

Ráno musíme do banky a pro jistotu přilepit utržený ventil, ať máme nějakou pojistku. Druhá banka konečně přijímá moji kartu a vydává hotovost na vodní radovánky u jezera Issyk-Kol.

300 km na jižní pobřeží do městečka Tosor. Konečně jednou dojíždíme v pohodě, ubytování slušné a hup na pláž. Čistá voda, neslaná, jezero obklopeno horami, večer příjemný chládek.

Den dvacátý osmý (1. 8. 2017)

Oddychajem – Nerušit! Fotky budou později! No dobře, trochu zeměpisu z Wikipedie: Issyk-Kul Lake is 182 kilometres long, up to 60 kilometres wide, and its area is 6,236 square kilometres. It is second largest mountain lake in the world behind Lake Titicaca in South America. It is at an altitude of 1,607 metres, and reaches 668 metres in depth.

Den dvacátý devátý (2. 8. 2017)

Čeká nás něco přes 600 km do kazašského města Tazar a přechod hranice. Ráno jsme kupodivu vstali brzy, snídaně domluvena na 7 ráno, sbaleno, poslední fotky před jurtou domácích. Jenže chazjajnka se snídaní nikde. Před osmou konečně snídáme, platíme a namísto v 7:30 vyrážíme před devátou. Na Katku přichází módní stres, co že si vezme na sebe v Moskvě, musíme ještě na bazar. Odmítám se proplétat mezi stánky, zapakovali jsme na chodníku ve stínu, postávám u motorek, odpovídám na dotazy kolemjdoucích, připadám si jako cestovatel Jarda Šíma na Motosalonu. Z místního magacínu obdržím zdarma obrovské moroženoje. Po hodině vyrážíme. Cesta do Biškeku svižně plyne, rtuť teploměru stoupá a stoupá, propleteme se obchvatem, a až na hranice jedeme snad 100 km nekonečnou dědinou s hustým provozem, a omezením rychlosti. Před hranicí už není žádné restaurační zařízení, bereme za vděk marketu, rybičkové konzervě, nealko pivu. Odbavení na hranici proběhlo kupodivu pro nás přednostně a rychle. Jsme opět v Kazachstánu. Ještě 200 k m do Tazaru. Po 50 km začíná super dálnice, tak upalujem, jen ubíráme plyn, když koně vyřírají trávu mezi svodidly uprostřed dálnice, nebo se krávy rozhodnou jít na druhou stranu.  Sluníčko zapadá přes vstupní bránu  do města. Zastavujee a chceme se zeptat na hotel, a přitom stojíme přímo před ním, jen na druhé straně ulice. 

Den třicátý (3. 8. 2017)

Úprk napříč Kazachatánem. Čeká nás přes 800 km do hotelu cca 60 km před Bajkonurem. Opět máme problém s ranním vstáváním, ještě musíme do banky, protože ve stepi a poušti se nedá platit kartou. Frčíme pět luxusní dálnicí cca 460 km do posledního velkého města Kyzylorda před pustinou. Počasí nám přeje, temné zlověstné mraky se nás drží po levé straně, ale nakonec je máme za zády a frčíme za zapadajícím sluníčkem kolem kanálů a řek, kde se v korytech napájí koně, slunce nízko nad obzorem vytváří až snové obrazy. Bohužel foťák je totálně vybitý. Už téměř potmě dojíždíme do hotelu u mešity. Nejdříve vyhubit hmyz, který se šel do sprchy napít, umýt hajzlové prkénko a konečně sprcha. Klima nefunguje, wifi je jen v rozvodech, voda jen tak, tak, teče, sítě v oknech roztrhány. Reklamace zbytečné. Jdeme na večeři a do postele.

Den třicátý první (4. 8. 2017)

Úprk napříč Kazachatánem.  Acktobe je vzdáleno cca 900 km. Vyrážíme do stepi a pouště. Pochodující koně po silnici tady vystřídali velbloudi. Dobré zpestření, sjíždíme ze silnice na písečný offroad, abychom se přiblížili stádu pasoucích se velbloudů opodál. Moc hezké. Prohlížejí si nás, ale mají z nás strach, a to neví, že my respekt zase z nich. Zpátky na asfalt. Nic, pustina, ostrý boční vítr kterým se probíjíme vpřed rychlostí kolem 110 km neskutečně zvyšuje spotřebu u GS, na vině jsou zřejmě boční brašny Lojzo. GS žere stejně jako Stelvio. V tom větru 7 litrů na stovku. Neskutečné. K pumpě dojíždí GS na výpary, v nádrži zbylo snad jen půl litru. Před pumpou cca 60 km jsme potkali českou Ladu Nivu, na zádi červený kanistr. Chvíli jsme jeli za ní, jenže smrad z výfuku, to nešlo. Na pumpě jsme dali řeč: „Koukám, podle vaší rychlosti, že už jedete z posledního, my taky.“ Sem o plném červeném kanistru se rázem rozplynul. Ale zato bylo 95 oktanů a platba kartou, jo, to jsou vymoženosti ve stepi. 930 km je pořádná řacha, zejména když posledních 300 musíš mít oči na stopkách,  protože frčet 120 mezi obrovskými vyjetými kolejemi, náhodnými dírami a navíc na asfaltu, jehož povrch je opravován vysypáním a rozhrnutím kamení obaleného v asfaltu velikostí menších lískových oříšků vyžaduje naprosté soustředění. Do toho hledíš proti slunci, které je již nízko nad obzorem. Vyčerpáni vylopneme 2 piva, sprcha a postel.

Den třicátý druhý (5. 8. 2017)

Povaluji se v posteli a piju pivo, Katka zmizela na procházku městem, ale mě přisedla návratová kilometrová debka. Už abychom byli v Moskvě. Dnes jsem poprvé zpronevěřil svá předsevzetí, že jím a piju lokální produkty, a koupil jsem si v supermarketu Kozla v plechu. Trochu jsem i k večeru popracoval a namazal jsem řetěz.

Den třicátý třetí (6. 8. 2017)

Zítra poslední noc v Kazachstánu – Uralsk. Nebyla to poslední noc, byla to jen pojistka, že po dalších 450 km pustinnou stepí budeme znaveni. Uralsk projíždíme kolem kolem 14. hodiny místního času.  Míříme k hranici vzdálené 60 km od města. Divná lokalita v údolí ve stepi v prachu a slunečním žáru. Nekonečné řady kamiónů z obou stran. Přijíždíme k hranici, před námi cca 50 aut a dodávek s lidmi. Po zkušenostech s ruskou hranicí, to odhaduji na 6 hodin v 35 celsiích přímo na slunci. Snažíme se kolonu objet. Nakonec nám místní ukazují, ať to objedeme přes kamiónovou cestu. Dojeli jsme k závoře. Jdu ke strážní budce: „Zdrastuvjtě, pažalsta, ženě už je ze slunce nevolno, není možné propustit 2 motorky přímo k odbavení?“ „Padažditě“, odpovídá voják. Vysílačkou něco řeší a nakonec mi ukazuje, ať objedeme závoru. Neskutečné, objíždíme další kolonu před odbavením a jsme ve stínu přímo na celnici. Další voják nám ukazuje, kam se máme postavit. Za chvíli přichází celník: „Chaditě za mnoj.“ Vysvětlujeme, že ještě nemáme vyplněnou bumažku. Chce nám dát druhou průpisku, ať to jde rychleji. Neuvěřitelné!!! Celník odchází k okýnku vypravit celou maršrutku. Zkouším to a nestavím se do fronty, ale rovnou k okýnku. Neskutečné!!! Celník zastavuje odbavení autobusu a věnuje se nám. BUCH, BUCH, příjemný pobyt v Rusku. Půl hodiny od příjezdu na hranici. Zázrak!!! Ušetřený čas nám přichází vhod a frčíme až do Samary. Známý hotel, známý obchod, jen vodku prodávají v voskreseně jen do pěti.

Den třicátý čtvrtý (7. 8. 2017)

V klidu balíme, snídáme v po osmé hodině a proplétáme se provozem a stavebními uzávěrami Samary. Po půl hodině jsme na výpadovce. Počasí příjemné 26 Celsia, jasno. Cesta ze Samary na Moskvu po M5 je docela vytížená, místy dva pruhy, jak dálnice, místy rekonstrukce, místy jen jeden pruh a všude policajti. Rekonstrukce. Neskutečné. Mezi stroji a dělníky se auta prohánějí klidně stovkou, i když značky ukazují 40 apod. Přizpůsobujeme se místnímu provozu a dopravní přestupky by u nás nahrnuly body na tisíc let dopředu. Hrajeme prapodivnou hru kočka a myš, protijedoucí blikají, radary míjíme v klidu, nikdo nás nestaví. Plná čára není zeď a kamión frčící 110 je třeba předjet. Tak se bavíme na závodní dráze M5. 620 km a stavíme u motelu, kde jsme spali cestou tam. Opět skvělá večeře za pár šupů, a Zolotoj pětušok na dobré spaní, pro Vás, kteří jste neměli ruštinu místní vodka Zlatý kohout.

Den třicátý pátý (8. 8. 2017)

Směr Moskva. 490 km.  Jen co se rozjedeme, po 50 km začíná pršet. Oblíkáme nepromoky, zastavuje u nás nová Afrika Twin, Rus, jede z Pamíru, rozstřelené plégo, blinkr. Dáváme řeč, říká, že kamarád z Pamíru neodjel na BMW 1200 GS, protože rozbil přední kolo a musí počkat, až mu někdo cestou přibere nové.  Opět cesta po M5, pořád se předjíždíme kolony, které se tvoří za nákladními auty. Do toho opravují místy cestu. Blátíčko, bláto a opět v Rusku, 10 km, jsme znovu totálně zabahněni. Myju pléga, světlomety a číslo na Stelviu v kaluži. Naštěstí na obzoru modrá obloha. Hurá, nepromoky za Rjazaní dolů. Cesta se vine nedaleko Volhy, a tak přemýšlíme, jak se k řece dostat. Konečně asfaltová odbočka do vesnice. Po dvou kilometrech zapadlá vesnice, zkoušíme cestičky k Volze, ale marně. Sklo a dráty, rychle pryč. Vracíme se ke skupině místních dam, které u cesty něco probírají: „Musíte přes vesnici a u fabriky doleva dolů, je tam pláž, místní mládež se tam chodí koupat.“ V jejich smíchu při vyslovení slova pláž, cítím nějakou čertovinu. Vesnice, nepřál bych tam nikomu bydlet. Projíždíme kolem zrezavělé fabriky na bůhvíco, vlevo kolem fekální čističky,  po nějaké staré dopraví cestě z fabriky k řece. Dál už to nejde. Katka pro jistotu zůstává u motorek já jdu lovit. Z břehu trčí nad hladinu Volhy nějaká zrezavělá ocelová konstrukce, kterou místní omladina využívá jako skokanský můstek, ale dobře 5 m nad hladinou. Vzbuzuji zájem místních: „Eto budět na YouTube?“. Loudí cigarety. Po chvíli ke mně přichází asi čtyřicátník, podává mi ruku, a je mi jasné, že má tak 3 promile. Chce 50 rublů. „Nemám hotovost“, vysvětluji a řeším ústupovou cestu. Naštěstí se omluví, a já mažu zpět k motorkám. Konečně Moskva, dojíždíme k hotelu na první dobrou. Sprcha, pivo, večeře. A rychle ještě Krasnaja ploščaď.

Den třicátý šetý (9. 8. 2017)

Snídáme, v klidu, dnes není třeba balit a vyrážet na dlouhou cestu. Ve free mapě města nacházíme  free průvodce. Je teprve 9:45 a průvodce bude až za hodinu. Nechám se ostříhat. Podruhé na cestě. Poprvé mě to v Oši stálo asi 30 korun, v ruské metropoli 800 rublíků, a to jsem si nenechal umýt hlavu. Free průvodkyně s červeným deštníkem byla velmi milá a zhruba 2 hodiny strávené společně s dalšími 25 turisty byly instruktivní. Co s načatým dnem? Divadlo, balet. Koupili jsme si vstupenky na Šípkovou Růženku, neskutečné baletní výkony. Orchestr velmi dobrý. Jen ten ruský Čajkovského romantismus. Samé plechy i v romantických pasážích.

Den třicátý sedmý (10. 8. 2017)

Bohužel se musíme stěhovat z velmi příjemného hotelu. Objednané ubytování již před čtvrt rokem v jiném hotelu.  Opět překvapení, nejedná se o hotel. Ale o sdílený byt. Dobrá, šlo by to, ale jedna motorka v chodbě paneláku, druhá venku, vchod z druhé strany baráku. To nedám. Loučíme se s bytnou a hledáme další hotely. Většinou je problém s parkováním. Buď nemají, nebo je placené. Nakonec jsme našli. Tříhvězda,  klamavá reklama, ale budiž. Hledáním hotelu jsme strávili dopoledne. Frčíme za kulturou. Treťjakovskaja galereja. Dnes staré umění a obrazy do 20. století. Modernu včetně Kremlu máme v plánu zítra. Neskutečně nás bolí nohy. Jo, to jsou ty vzdálenosti.

Den třicátý osmý (11. 8. 2017)

Čeká nás Kreml, současné umění, romantická večeře.

Den třicátý osmý (12. 8. 2017)

Odjezd směr Lotyšsko cca 750 km. Z centra Moskvy vyrážíme v 8:15 ráno. Během půl hodiny jsme na dálniční výpadovce, počasí krásné, teplota kolem 22 Celsia. Míjíme bez ztrát policejní radary, před hranicí utrácíme poslední rubly směnou za vodku Ruskij Standard. Na ruskou hranici přijíždíme jako první a opět tady strávíme téměř dvě hodiny, kdy kontrolují bumážky vypsané při vstupu do Ruské federace v Kyrgyzsstánu, kroutí nad nimi hlavami, prohánějí je lenivými počítači, volají další komandíry, opět kroutí hlavami, asi si nás nechají v Rusku a pro výstrahu zkopírujou a zalaminujou, vyfotí, zdigitalizují a opět zkopírují a vytisknou a podepíší, a zkopírují... Frontu na Lotyšské hranici drze předjíždíme, což se Lotyšskému celníkovi vůbec nelíbí, ale na Katčinu námitku, že tady jsme ve stínu, bere v potaz z poznámkou: "A počkáte až na to poslední polské auto v koloně?". Naštěstí ne, poté co jsme zase vypsalu bumážky nás strká dopředu, celnice se mě ptá, kolik vezeme, cigaret, benzínu, benzínu v nádrži, alkoholu. Nevěří mým odpovědím že ve Stelviu, jen 5 litrů a v BMW 3 litry a aby to bylo na bumážce věrohodné rovnou tam píše po 10 litrů. Konečně se po 2 a půl hodině odlepujeme směr poslední kontrolní brána Lotyšů a ejhle, policistka nachází problém, Katce v jednom z papírků chybí jedno razítko. Telefonuje a prohlíží a telefonuje, trvá to dobrých 15 minut, než se otevře závora a my jsme v unii. Ještě 70 km a jsme v Motelu, kde jsme před více než měsícem nechali auto. Hurá auto tam stojí. Motel je plný, tak spíme v autě a posloucháme lotyšskou hudbu k oslavě narozenin a bojíme se na záchod, protože invaze komárů je úděsná. Ve 4 kránu fakt musím, neberu si džíny, pitomec, a tak jsem jich na 20 schytal. Ještě že máme cibuli, spolehlivý prostředek z lékárny naší babičky proti svědění po bodnutí jakýmkoliv hmyzem.